Italská kávová kultura. Pro mnohé modla, která představuje absolutní vrchol toho, čeho může nápoj jako káva dosáhnout. Neprůstřelná tradice pražení, přípravy, servisu, ale i chuti, kterou nemůže trumfnout nic moderního. Ale je to opravdu tak?
V Blogu o kávě už dlouhodobě pochybujeme o tom, jestli je to s italskou kávou opravdu tak růžové, jak si spousta lidí myslí. I proto jsme zainvestovali a vyrazili jsme přímo do jámy lvové, do centra italského kávového mikrokozmu – do hlavního města Říma.
V Římě nás čekala téměř nadlidská mise: za 24 hodin jsme plánovali ochutnat deset klasických italských káv, tedy ristrett. Kolik takový nápoj v Itálii stojí? Je opravdu tak levný? A co obsluha a čistota kaváren? To všechno – a ještě mnohem víc – jsme pro vás zjistili.
Výběr kaváren
Na našich sociálních sítích mělo několik nepřejníků poznámky, že schválně vybíráme špatné kavárny a jdeme do toho se zaujatostí. V Římě jsme se záměrně neubytovali přímo v centru. Chtěli jsme se vyhnout nejturističtějším částem a vytvořit si co nejautentičtější představu o tomhle městě a jeho kávové kultuře.
Proto jsme našli útulné airbnb ve čtvrti Garbatella, která patří mezi ty okrajovější části. Bydlí tu hlavně místní a turistů je tu minimum. Právě tady jsme navštívili téměř polovinu podniků, a to úplně náhodně. Procházeli jsme se uličkami Garbatelly a vešli jsme tam, kde jsme viděli nápis Caffé. A bylo to pestré.
Narazili jsme na podnik, kde byly stoly obsazené spícími opilci po prohýřené sobotní noci, ale i na podnik, který vlastnili Asiaté. Vyzkoušeli jsme tradiční rodinný italský podnik, ale i podnik, kde kromě kávy prodávali i domácí potřeby. Jednoduše široké spektrum míst, kde si můžeš dát rychlou kávu.
Následně jsme se přesunuli do historického centra, kde jsme navštívili turistickou past nedaleko Fontány di Trevi, vyzkoušeli ristretto na stojáka u historického Pantheonu a pak jsme se přesunuli do krásné a útulné čtvrti Trastevere. Tady jsme vyzkoušeli ristretto z kavárny s několika desítkami let historie, kávu v restauraci, ale i ristretto na stojáka v pekárně.
Do každého podniku jsme vstupovali bez toho, abychom věděli, jestli má na internetu dobré nebo špatné recenze, a s co nejmenšími předsudky. A mnohé nás překvapily.
Zamračená obsluha a špinavé šálky
Kávová kultura není jen o samotném nápoji. Tvůj zážitek v kavárně bude vždy záviset na více faktorech. Za jedny z nejdůležitějších považujeme čistotu kavárny a servisu a přístup obsluhy k zákazníkovi. U toho bychom se rádi zastavili. Návštěva deseti římských podniků nám totiž ukázala jakýsi vzorec. Italové se s pohostinností v kavárnách nějak zvlášť nepřetrhnou.
Asi s nejmilejším přístupem jsme se setkali u zmíněného asijského páru v malé kavárničce v Garbatelle. Většina ostatních interakcí byla strohá, rychlá a chladná. Nemluvě o tom, že angličtina je na těchto místech pořád dost velký problém. Naštěstí je kávový jazyk dost univerzální.
Rychlé a strojové vyřizování objednávek bychom ale nepovažovali za obrovský problém, kdyby se tahle rychlost nespojovala s nedbalostí při přípravě kávy. Upřímně, devět z deseti ristrett, která jsme dostali, bylo podáno v politém nebo jinak zašpiněném šálku.
Cappuccino, které jsme v jedné z kaváren ochutnali, bylo dokonce celé umazané od kávové sedliny. A tohle už je problém. Výmluva, že za to může rychlost, není na místě. Šálky se dají umístit pod výpust kávovaru stejně rychle správně jako špatně. Mít čisté ruce při práci za barem taky není práce na hodiny. Podávat zákazníkovi šálek s ristrettem tak, že ho obsluha ani nedokáže chytit za ouško, protože je celé politý, je absolutní barbarství. Stroje a kávovary byly ve většině podniků špinavé, postříkané mlékem či kávou a pořádně nečištěné. Tohle je něco, co snad nikdo nemůže s čistým svědomím obhajovat.
Italská káva je (opravdu) špatná
Pojďme si to trochu shrnout. Navštívili jsme deset náhodných podniků, kde jsme ochutnali deset tradičních ristrett. Někde na nás byli milejší, většinou ale ne. Jedinou jistotou byl politý nebo umazaný šálek. Zachránit to ale mohla jedna důležitá věc. Chuť.
„Ta italská je nejlepší. Italská káva vůbec není hořká. Jestli jste měli hořkou kávu, tak nevím, v jaké Itálii jste byli.“ Tohle jsme si četli na sociálních sítích během naší inspekce. A chceš vědět pravdu? Všech deset ristrett stálo za prd. V každé kavárně jsme narazili na jinou značku kávy (kromě dvou, kde nabízeli tu samou), díky čemuž jsme měli možnost otestovat devět různých značek a bonusové Illy na letišti, které do zmíněných deseti ristrett nepočítáme.
Jediným pozitivem jednotlivých káv bylo, že šlo o skutečná ristretta s malým objemem a nízkým poměrem vody ke kávě. Díky tomu měly všechny kávy krásně krémovou texturu a plné tělo. Během ochutnávky každé z nich jsme si dělali krátké poznámky a jednoduchá bodová hodnocení. A věř nebo ne, v poznámkovém bloku najdeš jen slova jako: extrémně hořké, ropná skvrna, neskutečně zakouřená dochuť, ostré až štiplavé a tak dál.
Nechceme tě zahlcovat dlouhými popisy každého espressa, a proto sem přidáme krátký přehled toho, jaké značky jsme ochutnali, naše bodové hodnocení každého ristretta a pár dojmů.
Caffé Moreno 1/10 (Garbatella) – velmi hořké a tmavě pražené bez náznaků sladkosti
Caffé Mocambo 4/10 (Garbatella) – nižší hořkost, středně intenzivní oříšková sladkost, ale dochuť pořád velmi nepříjemná
Palombini 3/10 (Garbatella) – trochu sladší než většina, ale dominuje hořkost, v dochuti silná zakouřenost
Caffé Negresco 3/10 (Garbatella) – extrémně chuťově ploché, nízká sladkost, středně intenzivní hořkost, ale nic chuťově zajímavého
Julius Meinl 0/10 (Centro Storico) – ropná skvrna na žaludku, výbuch hořkosti
Pericaff 2/10 (Centro Storico) – nic než hořkost
Kimbo 0/10 (Trastevere) – druhá ropná skvrna plná neskutečně intenzivní hořkosti
Caffé Miani -1/10 (Trastevere) – neuvěřitelná hořkost, která překrývá úplně všechno, neskutečně nepříjemný zápach, načichli jsme i my
Pericaff 2/10 (Trastevere) – jen hořkost
Caffé Elmokado 4/10 (Garbatella) – méně hořké, sladší, připomíná sušené vlašské ořechy se slupkou
Všechno na jedno kopyto
Asi sis všiml/a, že chuťové popisy jsou u mnoha ristrett jen o hořkosti a nezmiňujeme tu žádné konkrétní chuťové prvky či tóny. Je to hlavně proto, že většina káv byla fakt jen a jen hořká. Tak tmavě pražené zrno se velmi těžko k něčemu přirovnává. Většinou jde jen o hořkost způsobenou velmi tmavým pražením, kterou doprovází zakouřenost a ostrost. Hledat kakao, oříšky či čokoládu v tomhle případě není možné.
Z toho plyne ještě jedna důležitá věc. I když jsme jednotlivým ristrettům dali rozdílné body, většina z nich chutnala téměř identicky. Velmi tmavě pražená káva nenabízí žádnou pestrost. Ať už si dáš Caffé Elmokado nebo Kimbo, rozdíly jsou pořád minimální. Bavíme se jen o trochu nižší nebo vyšší hořkosti. Ale hledat něco jako rozdíly ve světě výběrové kávy, která nabízí širokou škálu různých chutí? To nehrozí.
Káva v Itálii nestojí jedno euro
„Ale italská káva je levná!“ Ano, ve většině případů opravdu byla. V Garbatelle stála všechna ristretta 1.20 €. Bez ohledu na to, jestli jsme stáli, nebo seděli. V historickém centru Říma to ale neplatilo. Za kávy značek Julius Meinl a Pericaff jsme zaplatili 2,50 eura a Kimbo a Caffé Miani v Trastevere nás vyšly na rovné dvě eura. A i když můžeš tvrdit, že jde o turistické oblasti, dogma, že káva v Itálii stojí všude kolem jednoho eura, není úplně pravdivé.
Upřímně, ani za těch 1,20 to není žádná výhra. Za málo peněz dostaneš přepražené zrno plné hořkosti ve špinavém šálku. V horším případě ti ani nepoděkují, v tom lepším si sedneš na terásku v pěkné historické uličce a na tu tragickou chuť zapomeneš. Takže italská káva je většinou levná, ale zároveň nechutně hořká. Za málo peněz málo muziky. Sorry, taková je pravda.
Jak přežít deset ristrett za jeden den?
I když jsme tomu sami nevěřili, na konci dne nezůstal žádný šálek plný. Všechna ristretta jsme poctivě vypili, protože jsme chtěli otestovat ještě jedno rčení. Často se totiž setkáváme s tvrzeními, že italská káva není těžká na žaludek, můžeš vypít i deset italských káv a nic ti nebude. Jenže bylo.
Když nepočítáme mírnou kofeinovou nevolnost na konci dne, už během dne jsme cítili pálení v jícnu, těžký pocit a kyselost v žaludku a nepříjemné žaludeční pochody. Po každém ristretu to bylo horší a horší a večer byl nejtěžší. A i když existuje spousta zastánců tmavého pražení, naše žaludky se s nimi ztotožňovat nebudou.
Chceš vědět, jak to bylo s kofeinem? Vůbec ne tak hrozné, jak by se zdálo. Italská ristretta mají malý objem a připravují se z malého množství kávy. A i když jsme se místy cítili překofeinovaně, večer jsme usnuli bez problémů. Přece jen, obejít 10 kaváren v Římě chce hodně energie.
Odkdy je pokrok špatný?
I bez jakýchkoli předsudků je logické si přiznat, že pokrok se nedá zastavit. V jakémkoli odvětví našich životů a na naší planetě přicházejí novinky, které přinášejí něco lepšího. Tradice překrývají nové přístupy, postupy a suroviny se vylepšují, proces se stává transparentnějším a produkt kvalitnějším.
Italská káva je tradiční přístup, kterého se Italové drží jako klíště, i když všude kolem se kávová kultura posouvá. Tmavé pražení, zachmuřená obsluha, špinavý kávovar a zacákané šálky by měly být v roce 2026 dávno zapomenuté, ale tenhle přístup si z nějakého důvodu pořád drží své fanoušky. A to nejen v Itálii. I u nás na Slovensku se z italské kávové vlny vytvořil jakýsi mýtus o kvalitě a luxusu, ale skutečnost je úplný opak.
Jestli jsi schopný/á obhajovat to, co jsme zažili v italských tradičních kavárnách, je to podobné, jako kdybys tvrdil/a, že Nokia 3310 je lepší než iPhone z roku 2026. Pokrok nezastavíš, i když Italové dělají všechno pro to, abys uvěřil/a, že to zaostalé a špatné je ve skutečnosti to dobré.
Zkus ale ochutnat výběrovou kávu, navštívit výběrové kavárny. Nemusíš pít ovocné Etiopie nebo divoce fermentované Kolumbie. Začni sladkou Brazílií nebo Hondurasem. Všímej si přístupu obsluhy a čistoty za barem v moderních kavárnách. Velmi snadno můžeš pít lepší kávu. Máš ji na dosah ruky.
