Během návštěvy Itálie se nám znovu potvrdilo, že espresso je v místních barech pořád velmi levné. V prvních pěti podnicích, které jsme v Římě navštívili, stálo vždy jen 1,20 €. Všude nám připravili jinou značku kávy, všude byla podobně upražená, ale cena byla lákavá..
Když jsme naše postřehy zveřejnili na sociálních sítích, ozvala se nám paní Eva: „Jestli si hrajete na odborníky, tak byste si o kávové kultuře v Itálii mohli i něco nastudovat… cena espressa na baru je zastropovaná zákonem.“
Tohle tvrzení patří mezi velmi rozšířená. Jenže je to blud. Nebo hoax, chcete-li. V Itálii totiž neexistuje žádný zákon, který by nařizoval, kolik může stát espresso u pultu. Bar si cenu určuje sám. To, co musí dodržet, není strop, ale transparentnost: zákazník musí cenu vidět dřív, než si kávu objedná.
Původ mýtu
Mýtus o zákonem chráněné ceně však nevznikl jen tak. Pravda je trochu složitější. Itálie měla v minulosti rozsáhlý systém regulovaných cen známých jako calmiere nebo prezzi amministrati. Nešlo jen o kávu, ale i o chléb, mléko, dopravu či další zboží a služby považované za společensky důležité.
Už před první světovou válkou mohly italské obce určovat maximální ceny některých základních produktů. Během války se tyto zásahy ještě výrazně rozšířily, protože stát se snažil bojovat proti inflaci a zajistit dostupnost běžných věcí pro obyvatele.
Nikdy neexistoval samostatný „zákon o ceně espressa“. Káva podávaná u baru však mohla v určitých obdobích spadat do širšího systému regulovaných cen. Espresso se totiž postupně stávalo součástí každodenního městského života a stát uměl zasahovat i do cen běžně využívaných služeb či spotřebního zboží.
Celostátní pravidlo nikdy neexistovalo
Po druhé světové válce se regulace cen změnila v mnohem systematičtější aparát. V roce 1944 vznikl Comitato interministeriale dei prezzi a provinční cenové výbory. Tento systém mohl určovat ceny zboží i služeb a v poválečné Itálii hrál významnou roli.
Pokud tedy chceme být úplně přesní, cena kávy v Itálii v minulosti skutečně mohla podléhat regulaci. Nikdy však neexistovalo jednoduché celostátní pravidlo typu: „espresso musí stát jedno euro“.
Zrušení provinčních cenových výborů
Tohle všechno však definitivně skončilo v 90. letech. Zákon z roku 1993 zrušil centrální cenový výbor a prezidentský dekret z roku 1994 uzavřel přesun jeho kompetencí. Symbolickým datem je 30. červen 1994, kdy nabyl účinnosti předpis, kterým se rušily i provinční cenové výbory.
Jinými slovy: pokud kdysi existoval právní rámec, v němž bylo možné cenu kávy u pultu držet administrativně pod kontrolou, po reformách z let 1993–1994 se tento rámec rozpadl.
Proč espresso zůstalo levné?
Espresso v Itálii zůstalo tak levné hlavně proto, že v lidech pořád zůstal jakýsi psychologický cenový strop. Italové espresso nevnímají jako luxus, ale jako základní denní rituál. Káva u pultu je rychlá a dostupná. Pije ji student, úředník, dělník i manažer.
Podle dat z roku 2025 se průměrná cena espressa ve velkých italských městech zvýšila přibližně z 1,03 € v roce 2021 na 1,22 €. V Bolzanu se průměr pohyboval kolem 1,43 €, zatímco jih země zůstával levnější. Přesto je italské espresso v evropském kontextu stále pozoruhodně dostupné.
Kauza z Florencie
Celý mýtus o zastropování cen espressa dobře vystihuje kauza z Florencie z roku 2022. Zákazník si stěžoval na espresso za 2 eura a podnik dostal pokutu. Ne však proto, že káva byla drahá. Problém byl v tom, že cena nebyla řádně viditelná u pultu. To je dnešní pravidlo hry: espresso může stát i víc, ale zákazník musí předem vědět, kolik.
Suma sumárum, italské espresso není levné proto, že by ho dnes chránil zákon. Je levné proto, že ho desítky let chránila kombinace regulace, tradice, konkurence a národní tvrdohlavosti. Zákonný strop zmizel, kulturní nebo psychologický strop však zůstal.
Slevové kódy pro vás: Klikněte sem a zobrazí se vám aktuálně platné slevové kupóny do řemeslných pražíren kávy.
